Další základní informace o tunisku najdete na těchto stránách MZV,
nemá tedy cenu je sem přepisovat. Raději přidán své pocity a zážitky z téhle prazvláštní země :
Měnou v Tunisku je 1 dinár což je asi 21 Kč (srpen 2004), dinár se dělí na 1000 milimů, ceny potravin a nápojů jsou srovnatelné s ČR,
pro příklad asi půlmetrová bageta 200 milimů (teplá přímo v pekárně 190), voda 1,5 litru 400-500 milimů, limonáda slazený sycená
(značky Coca Cola, Virgin, Boga, Schweppes) 1100-1500 milimů, krabička tavených sýrů 1500-1800 milimů, Pizza ve fast food 2-4 dináry,
v restauraci až 8 dinárů. Ve fast food mají docela dobré bagety, vše je psáno ve francouzštině (Escalope=maso z krocana, Fromage=sýr).
V obchodech většinou nemají napsány ceny a to ani v potravinách. Když už tam ceny mají, je zcela běžné že u pokladny účtují něco úplně jiného.
V Hammametu je jeden státní obchod (Magasine General) poblíž Mediny, tam šidit nemohou, protože mají kupodivu čtečky čárových kódů.
Jinak šidí téměř všude, kupovat ovoce je loterie, protože nikdy nevíte co naváží, půlka menšího melounu prý vážila deset kilo, dvě broskve kilo, odvolání nemáte.
Lecos napoví samotný přílet na letiště, na pasovou kontrolu jsme čekali asi hodinovou frontu což ovšem místním celníkům pramálo vadí, pracují si stále svým tempem asi 3 minuty na jednoho cestujícího,
dáte jim pas a vyplněnou příletovou kartu a čekáte, asi za 2 minuty se zeptají odkud jste (mají to napsáno jak v pasu tak na té kartě). Na mou odpověď "from Czech Republic" se zatváří jako by něco takového slyší
poprvé v životě, další minutu něco studuje a pak mě konečně propustí do země zaslíbené.
Dalším zážitkem je čekání na zavazadla, stojíme u informačního monitoru, kde jsou vypsány všechny možné přílety s číslem pásu na kterém jsou zavazadla. Jen ten náš ne a ne se objevit, ale což přece nebudou něco vypisovat pro
nějaké blbce "from Czech Republic". Zavazadla přijedou asi za půl hodiny na pásu číslo šest, jinak jak náhodou to ovšem nezjistíte.
Další perličkou je nástup do transferového autobusu, dovleči zavazadla asi sto metrů od letištní haly, najdu svůj autobus a chci naložit bagáž do
zavazadlového prostoru, tam stojí opálený místní "podnikatel" usmívá se na mě, bere mi kufry a nakládá do zavazadlového prostoru (akce trvá asi 10 vteřin). K mému překvapení ihned nastavuje ruku plnou jednoeurových mincí, to teda určitě,
nic mu nedávám a nasedám do autobusu.
Čekáme na poslední oběti informačního systému letiště v Tunisu, kteří ještě nenašli svá zavazadla. Čas nám krátí, další místní rádobypodnikatel, obchází autobus s tuniskými tradičními květinami a s výkřikem "Welcome to Tunisia" je strká dámám
do výstřihu, následuje opět nastavená ruka "Zwei Euro", skutečně prazvláštní vítání turistů.
Na hotelový pokoj jsme měli celkem štěstí, vše podstatné fungovalo (zdaleka to nebyl samozřejmost), jen na balkoně byla jen jedna židlička, jdu tedy za stále přítomnou delegátkou,
zda bychom mohli dostat ještě jednu židličku a stolek. "Samozřejmě" a odchází nahlásit náš problém na recepci. To celé kolem čtvrté hodiny odpolední, do večera stále nic. Druhý den ráno jedeme na pláž, když se vrátíme třeba už si budeme mít kde sednout.
Omyl, kolem poledne stále nic, sbírám tedy odvahu a jdu se zeptat přímo na recepci. Opět zápis do sešitku, "No problem", večer stále nic. Nabral jsem tedy odvahu a potřebné vybavení si sám beru z prostranství hotelu, kolem procházející číšňík na mě sice
vrhá všelijaké pohledy, ale je mi to jedno.
Podobný problém jako se stolkem, nastává následující den s toaletním papírem, uklizečka nám žádný nedala, jdu tedy opět požádat na recepci, opět obligátní zápis do sešitku. Večer se vracíme z pláže papít stále nikde, bereme si ho tedy na toaletě v baru.
Ráno opět nic, následuje další návštěva recepce, opět se stejným výsledkem, nakonec jsme objevili v jednom zákoutí stoleček uklizečky, a brali si tam papír sami.
Na večeři jsou špagety, ptám se tedy číšníka zda mají kečup, "I don´t know" zní jeho odpověď, chvíli čekáme zda se alespoň někde podívá. Ani náhodou. Jíme tedy špagety velmi svérázné chuti, bez naděje na kečup. Již máme dojezeno a čekáme na meloun,
když u vedlejšího stolu sedící Němci pokládají číšňíkovi stejný dotaz jako my, kečup mají za deset vteřin na stole :-) S touto podivuhodnou příhodou jsme se opět svěřili delegátce, která přislíbila nápravu. Asi za týdem byly opět špagety, s nadějí na
zlepšení opět žádáme kečup, číšník asi na pět minut zmizí, pak se vrátí a praví "Ketchup is only in the bar, and there is no ketchup tonight", zas nic, špagety na sucho.
Zpáteční let 14:00 z Tunisu, pak 15:25, 19:15 na tento odlet jsme skutečně odjeli na letiště, tam jsme dorazili asi v 16:00, delegát (česky mluvící tunisan) který nás tu čekal nevěděl vůbec nic, na otázku zda poletíme ještě dnes, nejistě říká asi.
V 17:30 přichází, v 18:20 si odbavíte zavazadla a snad kolem druhé hodiny ranní poletíte, trošku šok. Dostanete večeři a pití, večeři jsme dostali k pití třetinku Coly a nic víc, kdo chtěl kafe, dozvěděl se že měl kolu a nemá už nárok. Asi ve 21:00 nás delegát poslal
přes pasovku a zmizel, čekali jsme čekali a čekali, nikdo nic nevěděl, na dotazy o případném letu do ČR zaměstnanci letiště jen krčili rameny. Odletěli jsme nakonec ve 2:15, ale vypsat náš let na info monitory se opět neobtěžovali.
Celkový dojem z Tunisu byl velice smíšený, mají krásné moře, aspoň to na naší pláži bylo čisté a bez medůz. Lidé jsou tu však velmi zvláštní, sice se stále přitrouble usmívají, ale neudělají pro vás vůbec nic. Za každou maličkost žádají minimálně dinár, prostě taková
zvláštní mentalita. Znova bych na dovolenou do Tunisu asi nejel.
